ZDRAVÍ – LÁSKA – JÓGA
Motto týdne:

Dnešní generace je tak zaneprázdněná dokazováním, že ženy můžou dělat všechno, co dělají muži…že ženy tím ztrácí svoji jedinečnost.

Žena nebyla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co umí muž. Byla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co muž neumí.

 

….kéž jsou všechny bytosti této planety šťastny….

 

Nezapomínejte si naplňovat život tím, co máte rádi. Dívejte se na oblíbené filmy, poslouchejte oblíbenou hudbu, noste svetr, který máte nejraději a vařte si svůj nejmilejší čaj. Obklopte se milými věcmi a milujte každou chvilku svého života…

Archiv pro den: 14.5.2017

Venované všetkým ženám.

Ženy potajomky plačú, nepriznajú, že sú unavené na smrť.
V sobotu vstanú a ešte v pyžame začnú upratovať.
Sú ženy, ktoré nikdy nad tým necítia zlosť.
Sú také, ktoré po desiatich hodinách práce
odchádzajú na nákup do obchodov.
Pripravujú večeru. Učia sa s deťmi.
Starajú sa o domácich miláčikov.
Sú to ženy, ktoré hovoria, že nemajú strach.
Nevzbudzujú obavy u tých, ktorým dávajú všetko.
Byť doma každý večer je ich povolaním.
Sú ženy, ktoré hovoria, neboj sa.
Nemajú obavy, vzdať sa všetkého.
Nevytvárajú obavy u druhých.
Byť doma každý večer berú ako poslanie.
Sú ženy, ktoré sú stále v pohotovosti.
Aj uprostred noci.
Dokážu ísť aj do neznáma.
Nežiadajú zľavy ani odporúčania.
Sú to samostatné ženy na staniciach života.
Tie, ktoré ukrývajú peniaze do tajných zásuviek, na horšie časy.
Aj na dni krehké, kedy budúcnosť sa javí ako nádej v ich svete.
Ženy, ktoré chcú zachrániť tridsať eur, ktoré neminú na odfarbenie vlasov.
A na konci mesiaca pokojne prijmú kompromis prvého priestupku.
Sú to ženy, ktoré z plného pohára odpijú len pol, aby ostalo iným.
Tie, ktoré sú zatvorené doma a tvoria svet pre iných.
Tie, ktoré keď všetci už spia, začínajú prať bielizeň.
A ráno, ráno je všetko nachystané ku použitiu.
Sú ženy, ktoré každú hodinu, celú noc a deň
bežia, sú aktívne, pretože je neustále neskoro.
Ale vždy sú prítomné pri každom míľniku.
Sú silné, pretože chcú také byť.
Vedia dať toľko rád, koľko sa od nich žiada.
Tie isté, ktoré keď prídu von za priateľmi,
majú pocit viny, lebo nie sú s deťmi.
Sú ženy, ktoré svoj čas trávia starostlivosťou.
Tak, že život môže vždy vyzerať ako dobrodružstvo.
Keď budete prechádzať prah svojho domu,
neprehliadnite ich.
Venujte im bozk lásky a objatie, ktoré tak potrebujú.
Venujte im úsmev, aj keď ste unavení.
Pohlaďte ich, aj keď v tmavej noci predstierajú, že už spia.
Keď sú hore, zhromažďujú sny, z ktorých cítiť radosť.
V raňajkových miskách a v ich krokoch, ktoré sa ozývajú domom.
Radujte sa. Máte doma kráľovnú.
Neviete, ako prejaviť vašu radosť a lásku?
Tie ženy majú radi sedmokrásky zo záhrady,
plnenú čokoládu, a obyčajné ďakujem.
A valčík tancujúc naboso v kuchyni.
Sú to ženy a matky z mnohých,
s miliónmi prianí a snov.
Sú darom …. Luigi Pirandello

Léčení vztahu k matce.

 

Dopřejte si nyní chvíli a zamyslete nad tím, jaký vztah máte (nebo jste měli) ke své matce. Jak vypadal? Jak jste se v něm cítili? Mají vaše myšlenky tendenci sklouzávat k dobrým časům, a nebo setrvávají v těch zlých? 
Naše matky sehrály zásadní roli v našem růstu a v utvoření samotných základů našeho citového i duševního rozvoje. Do dnešního dne naše matky stále ovlivňují to, jakým způsobem vnímáme život a jaké pocity chováme vůči sobě i vůči druhým lidem.
Přestože se naše matky velmi snažily co nejlépe se o nás starat, naše vztahy k nim mohou být poznamenány stále přetrvávajícími pocity studu, viny a závazku. Ve skutečnosti si s sebou nadále neseme nezpracovaný žal, strach, zklamání a odpor vůči našim matkám ještě dlouho do dospělého života. Tato hluboká bolest je obvykle důsledkem nevyléčených ran, které jsme utrpěli v našem samotném jádru, a které přecházejí z generace na generaci. 
Pokud jste ve vztahu s matkou utrpěli takovou ránu, je pro vás i váš život velmi důležité, abyste se naučili, jak léčit, opravit a znovu přijmout ty rozbité části vás samých, které stále touží po lásce vaší matky. Léčení těchto ran uvnitř vás dokáže proměnit váš život a od základů změnit i vaše vztahy.
Já sama měla se svou mámou velmi napjatý vztah. Pamatuji si, že když jsem byla malá, měla jsem z ní velký strach a cítila vůči ní obrovský respekt; strach, protože ona rozhodovala o disciplíně v celé domácnosti, a respekt, protože se dokázala tolik obětovat. Jako umělkyně byla (a stále je) obzvláště nadaná v malování vodovými a olejovými barvami, přesto však nikdy neuskutečnila svůj sen stát se profesionální umělkyní, která je za svou práci placená, bez ohledu na to, jak talentovaná byla. Tyto sny se z velké části rozplynuly, zatímco rodila děti a vzít do ruky štětec se pro ni stalo spíš výjimečnou příležitostí. Vždy jsem cítila to zklamání a odpor, který v sobě chovala. Věřím tomu, že nějaká její část se cítila, jako by selhala, a tak jediná věc, ve které mohla vynikat, byla výchova dětí. Tento pocit v ní ještě zesilovala její přísná křesťanská víra, která diktovala ženám, že jejich místo je doma a ne v uměleckém studiu.
Jak jsem rostla, můj obdiv k ní se začal měnit v hněv, smutek, a dokonce i znechucení. Přestože byla velmi štědrá a věnovala mi mnoho času i snahy, její citový chlad mě zraňoval. Dávala mi jasně najevo, že jsem dítě a ona je rodič. Neexistovala mezi námi žádná rovnost ani zlatá střední cesta, na které bychom se mohly setkat. Jako její kamarádka a důvěrnice jsem se cítila pouze tehdy, když jsem dělala všechno, co po mně chtěla, jako dokonalá malá dceruška.
Dnes už s matkou nekomunikuji jinak než prostřednictvím několika textových zpráv párkrát do roka. Dala mi jasně najevo, že opuštění křesťanské víry a volba mého partnera je z mé strany těžká zrada. Přesto všechno mi však stále připomíná, že „moje rodina mě miluje“, i když nevím, zda jsou to slova z nějakého křesťanského textu a nebo to myslí upřímně.
 
Rány, které jsme utrpěli ve vztahu k našim matkám, jsou traumata, která přecházejí z generace na generaci a která mají zásadní vliv na naše životy.
Když je neřešíme, sami předáváme dál rány, které naše matky a babičky nedokázaly uzdravit. Tyto rány obsahují škodlivá a tyranská přesvědčení, ideály, způsoby vnímání a volby. Pak naše vlastní děti opakují úplně stejný cyklus, zraňují svoje děti a jejich děti zase své děti v průběhu staletí nevyřešené bolesti. (Samozřejmě, naši otcové si v sobě také nesou své rány, ale v tomto článku bych chtěla mluvit vyloženě o našich matkách.)
Pokud jste utrpěli rány ve vztahu se svou matkou, pak prožíváte následující problémy:
  • (pro ženy) Neustále se srovnáváte s jinými ženami a soutěžíte s nimi.
  • Když se vám daří nebo jste šťastní, nějakým způsobem si to zhatíte.
  • Máte velmi slabé osobní hranice a nejste schopní říct „Ne“.
  • Obviňujete se a máte nízké sebevědomí, což vychází z přesvědčení „Něco je se mnou špatně“.
  • Ve vztazích jste spoluzávislí (vaše štěstí je naprosto závislé na tom, co dělají druzí).
  • Ponižujete se, aby vás druzí přijímali a abyste se jim líbili.
  • Nejste schopni se přirozeně projevit a vyjadřovat plně své emoce.
  • Zbytečně se pro druhé lidi vzdáváte svých snů a přání.
  • Na podvědomé úrovni neustále čekáte, až vám vaše matka dovolí, že můžete žít svůj život.
Tyto rány vznikají v našem mladém věku a jsou spojeny s přesvědčením, že „Jsem zodpovědný/á za bolest své matky“ nebo „Kdybych byl/a hodný/á chlapeček/holčička, mohla být moje matka šťastná.“ Pravdou je, že za bolest naší matky nemůžeme a nikdy jsme za to nemohli. Sama byla zodpovědná za to, co s tím udělá. Rovněž své matky nemůžeme učinit šťastnými, pokud se ony samy nerozhodnou, že šťastné chtějí být. Naneštěstí jsme si tohoto však jako děti nebyli vědomi a na podvědomé úrovni stále mnozí z nás věří, že to my jsme zavinili utrpení naší matky.
Zvláště se to projevuje u žen, které po staletí žijí v patriarchální vládě. Náboženství a společnost do nich zasely mýty o tom, jaké by ženy měly být a co by měly dělat:
1. Sedět doma a vzdát se svých ambicí, protože mají vychovávat děti.
2. Být těmi, kdo se stará o celou domácnost.
3. Neustále sloužit druhým a starat se o jejich potřeby a nehledět na svoje vlastní.
4. Dělat to všechno neustále a na 100%, protože tak to „dobré matky“ dělají.
5. Obětovat veškerou svou energii podpoře svých rodin a výchově dětí.
V důsledku těchto silných a nadlidských standardů se ženy vzdaly svých snů, uzamkly svá přání a vzdaly se naplnění svých potřeb, aby se zavděčily kulturnímu ideálu o tom, jak by mateřství mělo vypadat. Tento nátlak většinu žen dusí, pěstuje v nich hněv, depresi a úzkosti, a to všechno se pak přenáší na jejich děti, ať už prostřednictvím jemných a nebo i agresivních forem citového odstupu a manipulace (skrze pocity viny, studu nebo povinnosti). Tak vznikají rány ve vztahu k matkám.
Je však důležité, abychom porozuměli tomu, čím vším si naše matky prošly tváří v tvář těmto tyranským ideálům a očekáváním. Je důležité, abychom si uvědomili, že žádná matka nemůže být dokonalá bez ohledu na to, jak moc se o to snaží, a na základě tohoto uvědomění se dopracovat k odpuštění. Je třeba přijmout naše matky jako lidské bytosti, zvláště když žijí ve společnosti, které je za jejich lidskost ubíjí. Žádná matka se nemůže chovat laskavě ve všech 100% času. Čím dříve se smíříme s touto skutečností, tím lépe.
3 KROKY K LÉČENÍ RAN VE VZTAHU K MATCE
Jako někdo, kdo utrpěl velmi hlubokou ránu ve vztahu se svou matkou, vím, jak se člověk cítí opuštěný a smutný, když cítí citovou i psychickou absenci své matky. Přestože mám sama ještě hodně co zlepšovat, ráda bych se s vámi podělila o tři doporučení, která by vám mohla pomoci na vaší cestě k léčení:
1. Naučte se odlišovat lidské bytosti od zažitých archetypů.
O jednom archetypu matky jsme se již zmínili: o té nesobecké, dávající, zcela pečující ženě, která se vzdává svých vlastních potřeb, aby mohla naplňovat potřeby své rodiny. Ve skutečnosti jsou však matky lidské bytosti se svými vlastními nedostatky a problémy. Čím více od nich očekáváme, že budou žít podle představ společnosti, která po nich chce, aby byly „dokonalé“, tím více jim bráníme přijmout jejich lidskost.
Zeptejte se sami sebe: „Jaká ničivá přesvědčení a očekávání mám o své matce? Která přesvědčení a očekávání mi působí bolest?“ Společná přesvědčení a očekávání bývají například: „Moje matka by mi měla být vždy citově přístupná“, „Moje matka by měla být moje nejlepší kamarádka“, „Moje matka by se na mě nikdy neměla zlobit“, a tak dále.
2. Vzdejte se představy o tom, že vaše matka bude jednou taková, jakou ji chcete mít.
Přestaňte čekat, až vám konečně dá svou lásku, podporu a ocenění, které od ní chcete. Pamatujte, že nikdy nemůžete změnit to, kým je, a ani na to nemáte právo – to je její věc a její zodpovědnost. Když se postupně naučíte nelpět na svých nadějích o tom, že jednoho dne bude vším, čím chcete, aby byla, budete mít konečně možnost oplakat skutečnost, že vám chybí. Prožití svého žalu je důležitým procesem na cestě k vyléčení a ze zkušeností vím, že to může trvat dlouho. Ale dovolte tomu, aby se to stalo. Je to pro vás dobré.
3. Najděte svůj vlastní vnitřní zdroj nepodmíněné lásky.
Přestože se vám nepodmíněné lásky nedostávalo od vaší matky, můžete takovou lásku najít sami v sobě. Velkou součástí mého vlastního léčení bylo naučit se, jak se sama stát rodičem svému vnitřnímu dítěti (dětská část nás, která nadále žije v našem nitru). Naučit se dávat si lásku sama mi otevřelo přístup k hlubokému prameni nekonečné lásky, která podporuje, oslavuje a vyzdvihuje to nejlepší ve mně. Tentýž zdroj lásky v sobě máte i vy. Když postupně rozpustíte všechna omezující přesvědčení a způsoby, jakými vnímáte sebe samé i svět kolem vás, bude pro vás snadné přeměnit svou touhu po souhlasu zvenčí ve vlastní vnitřní přijetí.
 
Uzdravení ran, které jste utrpěli ve vztahu se svou matkou, promění celý váš život. Budete schopni lépe udržovat své osobní hranice, utvářet zdravější vztahy, lépe se starat o své potřeby, mít větší empatii vůči druhým, více věřit životu a cítit se lépe ve své vlastní kůži.

– Aletheia Luna

* * *

zdroj: https://lonerwolf.com/healing-the-mother-wound/
překlad: Magda Techetová 

Květen 2017
Po Út St Čt So Ne
« Dub   Čvn »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031