ZDRAVÍ – LÁSKA – JÓGA
Motto týdne:

Dnešní generace je tak zaneprázdněná dokazováním, že ženy můžou dělat všechno, co dělají muži…že ženy tím ztrácí svoji jedinečnost.

Žena nebyla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co umí muž. Byla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co muž neumí.

 

….kéž jsou všechny bytosti této planety šťastny….

 

Nezapomínejte si naplňovat život tím, co máte rádi. Dívejte se na oblíbené filmy, poslouchejte oblíbenou hudbu, noste svetr, který máte nejraději a vařte si svůj nejmilejší čaj. Obklopte se milými věcmi a milujte každou chvilku svého života…

O důvěře a skleničce: Proč tolik nezáleží na pravdě a nevěřit znamená odepsat

Místo předmluvy: Vezmi skleničku a prašť s ní o zem. Rozbije se na střepy. A teď se jí omluv. Už je sklenička zase v pořádku?

Je to už dávno, ale nikdy na ten den nezapomenu:

„Podvedl jsi mě,“ řekla. Vyrazilo mi to dech. Co říkala, nebyla pravda. Ale na tom ve vztahu nezáleží. Podstatné bylo, že PRO NI to byla pravda.

Na konci její věty nebyl otazník, ale tečka. Věděl jsem, že je to tečka i za vztahem. A že od té chvíle vůbec nezáleží na tom, co řeknu…

Když jsem dopsal knihu 250 zákonů lásky, lidé se mi posmívali, k čemu jsou pravidla. Přece dva, kteří se milují, se vždycky v problémech domluví. Jenže:

Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit.

Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat.

A aby byli ochotni spolu komunikovat, musejí se respektovat.

Podstatou respektu je určitá důvěra v druhého.

Použil jsem slovo, o kterém je tento článek. Důvěra je absolutním základem vzniku i pokračování jakéhokoli vztahu, obchodní nevyjímaje. Přitom o důvěru můžeme přijít lusknutím prstu. Dokonce bez vlastní viny. Nevěříte?

1. problém: Pravda s nedůvěrou nevyhrává ani prohrává, protože zápas se vůbec nekoná

Mnoho lidí se domnívá, že budou-li upřímní, otevření a pravdiví, nehrozí jim, že by ze vztahu vyšli jako špatní či opuštění. To je bohužel hluboký omyl. (Ostatně za pár dní si připomeneme 600 let od upálení muže, který byl také upřímný, otevřený a mluvil pravdu.) Na naší pravdě totiž záleží mnohem méně, než si myslíme. Jsou okamžiky, kdy naše pravda nemá žádnou hodnotu, protože žádnou hodnotu pro partnera nemáme MY sami. Na čem ve vztahu tedy záleží mnohem více?

Pár není parlament. V páru se nehlasuje. I bez hlasování je totiž na první pohled nebo poslech evidentní, že panuje buď stoprocentní shoda, nebo stoprocentní neshoda. Nic mezi tím neexistuje. Když ztratíme důvěru partnera (a v příštích řádcích si povíme, jak jednoduché to je), pak ztratíme všechno, celý vztah. Ani sebepřesvědčivější pravda a sebejasnější důkazy, které mají vyvrátit nedůvěru, jsou nám k ničemu, protože ten druhý nám prostě – NEVĚŘÍ!

Nedůvěra, jak naznačuje předpona NE, je negativum. Znamená to záporný přístup. Myšlení naklopené destruktivně. Metodiku, která jakoukoli reakci vnímá negativně.

Jste-li vůči druhému nedůvěřiví, je jedno, jestli Vám partner nosí, či nenosí dárky. Obojí Vám bude připadat podezřelé. Ať mu doma cinkají, či necinkají cizí esemesky, ať v jeho telefonu najdete přijatá volání na ženská, či mužská jména, pokaždé to může být podezřelé. „Ten je ale rafinovaný, že milenkám dává přezdívky podle jmen svých kolegů. A podívejme se, ony ty milenky volají dokonce z jejich čísel. A když jim zavolám, oni to zvednou ti kolegové a dělají, že o ničem nic nevědí. To je ale nevěrný lišák…“

V modelovém příkladu Podvedl jsi mě vůbec nezáleží na odpovědi. Na Ano, podvedl jsem Tě nedůvěřivý partner zajásá (Hurá, měl jsem pravdu, jsi špatný člověk, protože podvádíš) naprosto stejně jako na Ne, nepodvedl jsem Tě (Hurá, měl jsem pravdu, jsi špatný člověk, protože lžeš).

S člověkem, který Vám přestane důvěřovat, nelze vyhrát. Protože on Vás vůbec nepřijme do hry. Je to jako pinkponk, při kterém na druhé straně stolu není nikdo, kdo by Vám vrátil míček. Podáváte, a míčky mizí v nenávratnu. Taková bezmoc to je. Nemáte žádnou zpětnou vazbu, na které by se dalo stavět, jen negativní – a na té se nic pozitivního stavět nedá. To všechno se děje proto, že s nedůvěrou ve Vás zmizela důvěra ve Vaše slova. Ať máte pravdu, čisté svědomí, důkazy, ponižujete se přísahami, tedy druhý Vám to nevěří, nemá to pro něj hodnotu. A nejhorší na tom je, že ten druhý má také pravdu. Ano, tohle umí nedůvěra. Jak je to možné?

2. problém: Nedůvěra nemá důvod se měnit v důvěru

Nejprve, abychom byli schopni porozumět nedůvěře, musíme si objasnit, co to vlastně nedůvěra je.

Jako každé negativum si nedůvěru můžeme představit jako černou punčochu, kterou si zavážeme oči. Přes punčochu pak ani sebejasnější světlo nepřipadá dost světlé. Toto, prosím, fixujte. Přes punčochu nikdy nevidíme skutečnost. Vidíme pouze to, co za skutečnost považujeme. Skutečnost bychom viděli v případě, že bychom si punčochu sundali. Jenže v tom je zásadní rozpor. NEMÁME, PROČ si punčochu sundat. Vysvětleme si to:

Každé negativum má jednu zásadní moc. Všechno negativní je svým způsobem jednodušší. Negativa boří, nestaví. Bořit je snadné, stavět je namáhavé. Když člověku dáte na výběr, jestli chce raději bořit, nebo stavět, více poznáte jako myšlení. Negativně uvažující člověk, a to NEdůvěřivec vždycky je, nemá přístup, který by vedl k pozitivnímu rozhodnutí. Negativní myšlenky prostě nemohou vést k pozitivním činům. A sundat si punčochu z očí by byl proaktivní, pozitivní krok. Proto lidé tak rádi tonou ve svých vlastních domněnkách a boří svou budoucnost. Je to pohodlnější než čelit skutečné realitě, aktivně s ní pracovat a stavět svou budoucnost.

Připadá Vám nerozumné bořit svou budoucnost? V tom případě si nyní povíme něco naprosto klíčového.

Co to tedy vlastně ta nedůvěra je, jak vzniká a jak ji přemoci?

3. problém: Nedůvěra může vzniknout kdykoli a z čehokoli

Vzpomínáte, co jste měli fixovat? Osvěžím Vám to: Že pohled přes punčochu nemá nic společného se skutečností. S pravdou. Tudíž ani s rozumem. Nedůvěra/punčocha totiž silně zkresluje.

Rozumný člověk by si pochopitelně punčochu sundal, aby mohl zřetelněji posoudit skutečnost. Nedůvěra je ovšem emotivního původu.

Ano, je to – POCIT. (Tím můžeme pochopit, proč se proti pocitu nedá dobře bojovat logickými argumenty. Pocit nejde rozumem přesvědčit. A NEGATIVNÍ pocit nemůžeme otočit do pozitivna. Negativního pocitu se musí leda člověk sám vzdát, zbavit, zřeknout. Ale o tom za chvíli.)

Na pocitu je jedno nejstrašnější: Neexistuje nic proměnlivějšího než pocit.

Myslím, že všichni ze své vlastní zkušenosti víme, jak jedno špatné slovo, špatný čin, špatná myšlenka stačí k tomu, aby se z dobrého dne ihned stal špatný. Teď nám někdo řekne něco zlého, a máme po náladě. Stejně překotně se z dobrého člověka v našich očích může stát špatný. Z toho, komu jsme ještě včera slibovali věrnost do konce života, ten, komu dnes přísaháme nenávist do nejdelší smrti. Tak vrtkavé jsou pocity. Bez ohledu na fakta, na rozum.

Pocity jsou nejpodceňovanější a nejnebezpečnější silou v životě. Pocity ovládají absolutně celého člověka. Z pocitů vyvěrají jeho myšlenky. Z myšlenek vycházejí jeho činy. A z činů vyplývají výsledky. Máme-li negativní pocit, vidíme černě všechno – sebe i okolí. „Jsi tak ŠPATNÁ. Jak jsem mohl být tak HLOUPÝ, že jsem to NEVIDĚL? A ještě mi LŽEŠ, že to tak není.“ Spočítali jste všechna negativa? A stačí jeden jiný pocit…

Zdá se Vám možná jako špatný vtip, že byste mohli být vystaveni nedůvěře, která je z Vašeho pohledu neoprávněná a z pohledu Vašeho partnera oprávněná. Ale taková umí být nedůvěra. Oba máte pravdu. Zdůvodním, jak je to možné:

Stačí maličkost, která dokáže zabít vztah. Maličkost, které my nepřikládáme význam a připadá nám nevinná. Ale pro druhého může být nepřekonatelný problém. Jak se to stane?

Na světě neexistují dva úplně shodní lidé. Kromě unikátní DNA máme všichni odlišné geny, výchovu, životní cestu i nabyté zkušenosti. To všechno vytváří, mimo jiné, odlišný práh bolesti. Čemu se my smějeme, to druhého může zdrtit. Co my bagatelizujeme, pro druhého může být konec světa. Kdo z nás má pravdu? Pochopitelně oba.

Všichni lidé na světě mají kromě všeho, co jsem v předchozím odstavci uvedl, ještě něco. Všichni máme – MINULOST. Je uzavřena v jakési Pandořině skříňce. Můžeme od ní zahodit klíč, ale ona se otevře sama. Kdy?

Někdy stačí malý žert, flirt, esemeska. A v partnerovi – cvak – otevře se Pandora. Její obsah nemusí mít vůbec žádnou souvislost s námi, pouze s naším (z našeho pohledu normálním) chováním. Z té skříňky jako by vypadl list a na něm to, co špatného se našemu partnerovi v minulosti stalo. Co mu hodně ublížilo. Možná to i způsobilo rozchod. Jako by se otevřela stará rána. Aniž jsme to chtěli. Aniž jsme o tom věděli. A aniž by si to přál i náš partner.

Starý skutek cizí osoby a náš čerstvý skutek se sloučí. A v hlavě partnera se objeví pravdivá myšlenka: Kdo jde ve stejných stopách, musí dojít do stejného cíle. Zní to logicky. Ano, pocit mívá nejméně jeden logický atom. To nejhorší ale teprve přijde:

Jestliže jsme se i neúmyslně dopustili jednání, které v předchozím vztahu partnera vedlo k nějakému průšvihu, jsme nejen podezřelí, ale rovnou i odsouzení, protože existuje proti nám nezpochybnitelný důkaz: minulost našeho partnera. On to zkrátka už ZAŽIL. Včetně následku. Má tedy pravdu, když nás považuje za potenciální riziko. A oprávněně nám přestává věřit. Ačkoli máme čisté svědomí a nemysleli jsme to zle.

To jsou paradoxy, co?

Divíte se, že partner nevěří našim přísahám, že my jsme jiní než předchozí partner? Veškerá další slova nám vezme jediná odpověď: Jak bys mohl být jiný, když se chováš stejně?

Nuže, jak takový vztah zachránit, když pravdu mají vlastně oba, a přitom naprosto protichůdnou?

4. problém: Za války se pravidla války těžko vytvářejí

Když jsem psal 250 zákonů lásky, přátelé se mi smáli: „Až přijde krize, nějak se s tím druhým vždycky domluvíme.“ Ne, když přijde krize, bývá na domluvy už zoufale pozdě. Za války se pravidla války nestanovují.

Nedůvěra tedy může vzniknout absolutně kdykoli a čímkoli. Těžko se léčí. Protože se nedá léčit zvenku, ale jedině zevnitř. Je samozřejmě důležité předem dostatečně komunikovat o tom, co partnerovi v minulosti na kom vadilo, co způsobilo předchozí rozvraty a jeho podezírání. Ale nikdy nebudeme znát všechno. Pandořina skříňka se dokořán otevírá – a v tom je její zákeřnost – až s problémem. Až když je pozdě.

Jak se tedy nedůvěře ubránit? Jak jí předejít? Jak ji přežít? Jediným způsobem. Musíme se starat o pocity. Nejen o ty své, ale hlavně o partnerovy. Musíme se zajímat o to, jak se druhý cítí. Komunikovat s ním, ne až když je pozdě. Stejně pozorně musíme usilovat o to, aby byl po našem boku v pohodě. Aby měl pozitivní pocity. I když do něj pumpují negace jeho zaměstnavatel, kamarádi, rodiče, my musíme pozitivy pečovat přinejmenším o vyvážení. V jeho zájmu. I ve svém zájmu. V tom je krása fungujícího partnerství.

Posaď se. Svěř se. Vypovídej se. Zvu Tě na večeři. Pojď se proběhnout. Odpočiň si. Chceš-li být sám, buď. Já tu vždycky počkám na Tebe.

Důvěru budují, stejně jako zabíjejí, maličkosti. Skleničkou nemusíme házet o zem. Může prasknout sama – i přímo v naší dlani, když ji myjeme. Důvěra je úplně stejně křehká jako důležitá. A stejně jako sklenička, která se jednou naruší, už není stoprocentně obnovitelná. I když důvěru nějak slepíme, vždycky nějaké prasklinky budou cítit.

Můj soused dnes ráno čistil okno jiného auta než svého. „To je manželky,“ usmál se, když viděl můj tázavý pohled. “Chci, aby dobře viděla na cestu.“ Jak symbolické – vidět nezastřeně, ne jako přes punčochu.

Jeho žena pak vyšla z domu, políbila ho a poděkovala. Z jeho i její strany to byla maličkost. Ale na maličkostech stojí a padá vztah. Protože stojí a padá s pocity. A ty jsou tak nepatrné, že je ani pod mikroskopem nevidíme. Nedají se rozumem pochopit. Ale nikdy nepochybujme o tom, že jsou silnější. Protože rozum ovládají.

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/o-duvere-a-sklenicce-proc-tolik-nezalezi-na-pravde-a-neverit-znamena-odepsat/3/#sthash.6BZRdPvI.dpuf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Říjen 2015
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031