ZDRAVÍ – LÁSKA – JÓGA
Motto týdne:

Dnešní generace je tak zaneprázdněná dokazováním, že ženy můžou dělat všechno, co dělají muži…že ženy tím ztrácí svoji jedinečnost.

Žena nebyla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co umí muž. Byla stvořena k tomu, aby uměla všechno, co muž neumí.

 

….kéž jsou všechny bytosti této planety šťastny….

 

Nezapomínejte si naplňovat život tím, co máte rádi. Dívejte se na oblíbené filmy, poslouchejte oblíbenou hudbu, noste svetr, který máte nejraději a vařte si svůj nejmilejší čaj. Obklopte se milými věcmi a milujte každou chvilku svého života…

Archiv pro měsíc: Říjen 2015

Proč snášíme bolest…

V situaci, kdy je ve vztahu narušena vzájemná důvěra, se často ptáme, proč zneužitý nebo podvedený partner delší dobu snáší neštěstí a útrapy, místo aby ihned jednal a usiloval o změnu. Je to záhada lidského rodu, že má člověk tendenci dělat věci, které mu ubližují, nebo je pasivně trpí:

  • Často si šlapeme po vlastní pohodě a štěstí.
  • Často se dostaneme do situace, v níž na nás číhají útrapy, například ve vztahu s člověkem, o němž víme, že je nevěrný.
  • Často v takovém vztahu setrváme celý život. Když nám ostatní nabídnou pomocnou ruku, odmítneme ji.
  • Často zůstaneme s partnerem, který nás napadá a týrá, ačkoli můžeme mít člověka hodnějšího a spolehlivějšího.
  • Často potkáme člověka, který je pro důvěryhodný vztah vhodný, ale připadá nám nudný nebo nezajímavý.
Žijeme-li dobrovolně v bolesti, vzdáváme se své síly, ztrácíme důvěru sami v sebe. Přečtěte si několik důvodů, proč lidé zůstávají ve vztahu, který je trápí, místo aby vyhledali úrodnější – nebo alespoň bezpečnější – půdu pod nohama. Tyto důvody platí pro jakoukoli životní situaci, kdy se nedokážeme hnout z místa a bojíme se nových obzorů. Je evidentní, že většina z nich vychází z pocitu zoufalství.

  • Při odchodu musíme něco opustit. Musíme oplakat krach vztahu nebo si přiznat, že jsme byli zneužíváni, a srovnat se s tím – a tomu se bráníme.
  • Trápení většinou přichází velmi pomalu, takže si na něj zvykneme. Bolest se stává naším každodenním chlebem, místo aby byla varovným signálem k odchodu. Jsme jako žába ve vodě, která se postupně ohřívá. Žába nemá tendenci uniknout tak rychle, jako kdybychom ji hodili přímo do vody ve varu.
  • Bolestné okolnosti jsou pro nás známé ve dvou ohledech: připomínají nám naše rodinné prostředí a také jsme si na ně zvykli. Staly se pro nás rutinou, takže si už neuvědomujeme, že jsou nevyhovující. Pocit známosti a bezpečí spolu souvisejí. Pokud je nerozetneme, budeme jim vystaveni na milost a nemilost. Skutečné bezpečí se skrývá v odvaze k pohybu a změně, nikoli v přešlapování na místě, kdy jen čekáme, až nás někdo nebo něco postrčí.
  • „Démon, kterého známe, je lepší než démon, kterého neznáme“ – tak zní předsudek, podle něhož žijeme. Máme strach z neznámého.
  • „Nedokážu si najít nikoho lepšího“ je postoj odrážející neschopnost představit si lepší alternativu, což je vlastně také forma zoufalství.
  • Jsme uvězněni v nehybnosti – tělo má tendenci tak zůstat a udržet si klid, který se však může změnit v línou nečinnost.
  • Někteří z nás byli vychováni v přesvědčení, že smyslem života je snášet utrpení spíše než jít za štěstím. Jestliže nás partner ve vztahu permanentně zneužívá a my to trpíme, může se nám zdát, že jsme našli pravý smysl života. Víra nám přece slibuje odměnu po smrti, protrpíme-li dnešní den.Nevěříme, že máme nárok na štěstí v přítomném okamžiku.
  • Pocit, že někoho máme (kohokoli), pro nás může být důležitější než pocit štěstí.
  • Zřídkavé pocity spokojenosti, které se v našem životě občas objeví, nás povzbudí a utvrdí v tom, že máme zůstat tam, kde jsme.
  • Stále se přesvědčujeme, že to „není tak špatné“ nebo že to „ještě není tak zlé“.
  • Akutní fyzická bolest většinou zase zmizí, vyléčí se, takže máme pocit, že i bolest psychická jednou pomine.
  • Myslíme si, že současný vztah je pro nás ten jediný možný, protože jiný si ani nezasloužíme – je to dozajista náš osud, říkáme si.
  • Očekáváme, že naše utrpení přiláká někoho, kdo nás zachrání, takže si dáváme záležet na tom, abychom trpěli dostatečně nahlas, dramaticky a dlouhodobě.
  • Věříme, že člověka, který nás trápí, dokážeme zachránit. Pokud se vemluvíme do pozice zachránce, náš práh bolesti se zvýší. Upneme se na myšlenku, že náš partner, jenž se chová nepřijatelným způsobem, potřebuje pomocnou ruku. Jeho příběh se stává příběhem nás samých. Je to loajalita naprosto nevhodná, která nám brání, abychom žili vlastní život.
  • Chováme zbožné přání, že se věci jednoho dne obrátí k lepšímu. Taková falešná naděje je zoufalá, neboť jsme se zřekli vlastní síly a schopnosti zdravého úsudku. Opravdová naděje musí být podložena důkazy o skutečné partnerově proměně.
  • Váháme „ze strachu být králem“, jak napsala Emily Dickinsonová, bojíme se naplno uplatnit vlastní moc, k čemuž by došlo, kdybychom ze začarovaného kruhu bolesti a trápení odvážně vystoupili.
  • Někteří lidé nás od radikálního kroku odrazují a my máme tendenci příkazy poslouchat. Taková slepá poslušnost nám brání v tom, abychom žili svůj život a byli sami sebou.
  • Někdy nás brzdí touha po pomstě, čekáme na vhodný okamžik, abychom partnerovi všechno oplatili. Taková tvrdohlavost, kdy chceme něco dokázat sobě nebo svému okolí, nás svazuje tragickým, žalostným poutem.
  • Jsme závislí na materiálním dostatku, jehož jsme ve vztahu dosáhli, a máme obavu se ho vzdát.
  • Unikneme-li z pasti, v níž vězíme, postoupíme k další kapitole svého života. Nevědomky nás může děsit představa, že se tím zase o krok přiblížíme smrti. Tím, že zůstáváme v současné zoufalé situaci, oddalujeme okamžik, kdy naposled spadne opona našeho životního dramatu. Opravdu jsme takoví rafinovaní snílci ignorující realitu? 
Zakládáme svou víru na skutečnosti, že jsme s partnerem zažili i chvíle krásné a radostné. Častěji jsme se sice trápili, ale… Něco nás nutí věřit, že bude všechno v pořádku. Vysíláme k partnerovi sluneční paprsky důvěry v naději, že tentokrát se jeho srdce z kamene jistě obměkčí. Taková chvályhodná snaha ukazuje, že jsme rození optimisté. Když se však takovým způsobem (navzdory zklamání) chováme opakovaně a dlouhodobě, stáváme se na člověku, jenž nám ubližuje, závislí, necháme se jím ponižovat. Naše důvěra se pak „tísní v úzké bolesti“, jak píše Emily Dickinsonová. Pokud se znovu a znovu zabydlujeme ve společnosti osoby, která nás opakovaně mučí, podvádí a zklamává, trpíme spoluzávislostí. Někteří z nás partnerovu nespolehlivost popírají v přesvědčení, že pravá láska a důvěryhodný závazek se vyvinou později – jsme ochotni čekat. Takové čekání je ale past, která nám brání žít. Čekáme na lepší dny, ale přijdou jen tytéž nebo ještě horší.

Ze spoluzávislosti se můžeme osvobodit tím, že přehodnotíme svou (pro dospělého) nezdravou, dětskou představu o lásce, podobně jako jsme změnili například dětský jídelníček. Pokud se nám v minulosti zafixovala představa, že láskyplní lidé jsou pouze ti, kteří každého potěší a nechají se klidně využívat, aniž otevřeně vyjádří své skutečné pocity, pak si touto definicí lásky ubližujeme. Dospělý člověk prožívá lásku tak, že partnerovi projevuje pět P (pozornost, přijímání, porozumění, přízeň a podpora), ale má také rád sám sebe, stará se o sebe, stanoví si hranice, nenechá se trápit a upřímně hovoří o tom, co má na srdci.

Pokud je náš vztah k ostatním založen na nedostatečné sebedůvěře a pocitu prohry, riskujeme v několika směrech. Snažíme-li se ostatním za každou cenu vyhovět, přestáváme být tvořiví. Necháme-li se průběžně zneužívat, klesá nám sebevědomí. Pokud nedáme jasně najevo svůj názor na věc, začneme o sobě pochybovat. Skrýváme-li pocity před ostatními, oslabujeme a vyčerpáváme svou životní energii. 

Roky strávené v prázdném otupujícím manželství bez opravdové intimity, sexu, bez pocitu, že jsme hluboce milováni, se nám časem vymstí. Jako by na nás někdo házel lopaty písku, které nás pomalu ale jistě pohřbívají. Navíc se může stát, že zhoubný vliv celé situace – především na našeho ducha – ani nepostřehneme, protože zkáza postupuje pomalu. Nikdy nám pořádně nedojde, že naše srdce v neradostném vztahu ochabuje, že ho okolnosti záludně a neodvratitelně deformují. Pocity budeme zpracovávat dlouho, ale fyzicky můžeme z proklatého domu od nesprávného člověka odejít okamžitě, stačí, když vyrveme klíč ze zaťaté pěsti strachu.

Když konečně dospějeme k rozhodnutí a zavřeme dveře za neuspokojivým vztahem, který nás vysával a ničil, napadne nás, zda se náhodou vůči partnerovi nechováme mstivě. Je třeba rozlišit dva motivy, které mohou k odchodu vést. Vzali jsme si svých pár švestek a šli, abychom se při nejbližší příležitosti partnerovi pomstili? Nebo jsme odešli v touze nadechnout se čerstvého vzduchu, protože vztah nefungoval, a žádnou touhu po odplatě v sobě neživíme? V druhém případě se odchodem nemstíme, jen si určujeme hranice a volíme si možnost být šťastní, na což má právo každý z nás.

* * *

– z knihy Odvaha důvěřovat, David Richo 

Tvůj partner je dar

 Tvůj partner je sám o sobě dar. Ten největší, jaký ti jenom může dát. Dobrovolně si k tobě lehá do postele a dobrovolně se vedle tebe probouzí. Dobrovolně s tebou sdílí tvůj stesk a tvé porážky, snáší tvé nálady, tvé starosti a tvůj vztek a večer se k tobě vrací. Tráví s tebou svůj čas. Mohl by také odejít a už se nikdy nevrátit. Ale on je tady s tebou.

Tvůj partner je dar

Účastní se tvého života. Důvěřuje ti, dokonce natolik, že se může ukázat i jako slabý a zranitelný. Obdarovává tě nejen svou vášní, ale také svou intimitou. Jedině tobě, nikomu jinému se tak neukazuje… v bezmezném odevzdání. Dobrovolně je loajální, věrný, buduje s tebou společnou budoucnost a poskytuje ti pocit domova.

Daruje se ti! Někdy se dokonce plně odevzdává do tvých rukou a dělá tvůj život svým.

Neměli bychom v žádném bodě svého vztahu udělat chybu a myslet si, že všechno toto je normální, že je to něco všedního, nebo naopak, že nám partner něco dluží a je nám povinován vděčností.

Být vlastnictvím nějaké osoby způsobuje pocit nesvobody. Život už neproudí, všechno nabízené, dokonce i dar intimity je potom už jen povinnost způsobující tíseň.

Kdo chce svůj život trávit tímto způsobem a zdržovat se v takových energiích, ten už vnitřně dávno ze vztahu odešel.

Co potom následuje, jsou inscenovaná dramata, abychom se cítili zdánlivě morálně čistí. Pravda je dokonce taková, že čím intenzivněji partnera nutíme, aby s námi zůstal, tím spíše odejde. Nesvoboda si hledá svobodu a je jedno, jak šikovně se ji snažíme uchlácholit. Čím intenzivněji u sebe partnera držíme, tím silněji se bude chtít osvobodit.

Proč pak děláme něco tak bláznivého ? Protože se ve skutečnosti ještě stále cítíme méněcenní. Protože nevěříme, že jsme hodni lásky. Nevěříme, že by u nás někdo prostě jen tak mohl zůstat, nevěříme, že si to zasloužíme. Raději vyvíjíme tlak.

Láska se nenechá k ničemu nutit.

Co z toho máme, když partner s námi zůstane jen proto, že ho k tomu nutíme, nebo ho upevňujeme v přesvědčení, že by bez nás nedokázal přežít, nebo my bez něho? Tímto způsobem nikdy nezakusíme sílu lásky, neboť vždycky dostaneme jenom to, čeho jsme se vlastně chtěli vyvarovat – odpor a boj.

Otevři tedy klec, uvolni mříže a dej svému partnerovi svobodu. I když ti to nahání strach.

Proč by měl u tebe zůstávat ? Protože je to jeho vůle. Protože je mu s tebou dobře. Protože by byl rád ve tvé blízkosti. Protože mu dáváš sílu a uznání a on ví, že ve tvém životě něco znamená. Protože dokáže převzít zodpovědnost. Protože se vedle tebe cítí chráněný a v bezpečí. Protože vedle tebe rozkvétá. Protože se v tobě poznal, vnímá hlubší smysl vašeho vztahu a ví, že je svobodný.

Proč by měl svobodu opouštět? Čím svobodnější člověk je, tím více si dokáže vychutnat blízkost.

Ponechat někomu jeho svobodu je skutečná velikost.

Pozorujme věci prostě takové, jaké opravdu jsou. Potom budeme celou tu „věc“ hodnotit úplně jinak. Náš partner je svobodný, může kdykoliv odejít, nic nám nedluží a všechno, co dělá, činí dobrovolně. Když máme neustále na paměti, že náš partner je ta nejbáječnější půjčka, kterou nám může život svěřit, budeme v budoucnu jednat v mnoha ohledech jinak. Buď si tedy neustále vědom skutečnosti, že s tebou partner sdílí život pouze na určité časové období. Délku si určuje pouze on sám. Každý nový den je dar, každé probuzení vedle tebe je dobrovolně poskytovaný dar lásky. Také dnes, toto ráno je u tebe a chce se zrcadlit ve tvé lásce. Možná také ještě celý další rok. Nebo celý život. Je to zcela na něm. Svobodně při tobě stojí, každý den se ti dává jako dar.

Neexistuje větší dar než tady prostě jenom být.

Dar není nikdy vázán na podmínky, jinak by to byl výhradně obchod. Láska se nedá koupit nebo vynutit. To nejlepší, co nyní můžeme udělat, je radovat se z toho, že je náš partner s námi. A jeho přítomnost s vděčností přijímat.

~ Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh

Proč si nedělat z dětí partnery….

„Štěstí se šíří tak, že si každý ošetří to své a stane se laskavým ke svým nejbližším. Tak může vzniknout taková první spokojená ‚buňka‘ a ta je v tom dobrém velmi ‚nakažlivá‘. Kdo se odváží, ten zvítězí“, říká v rozhovoru pro Magazín Maitrea lektor systemických konstelací Čeněk Rosecký.

Zajímalo by mě, jaký osud vás zavál do Maitrei?

To bylo poměrně jednoduché. Kurzy pro učitele děláme v Praze asi 15 let, a protože jsme k didaktickým kurzům přidali kurzy osobního rozvoje pro učitele a rodiče, tak jsme hledali místo, které by víc odpovídalo tématu. A protože jsem do Maitrei chodil na semináře, volba byla jasná. Ukázalo se, že je opravdu lepší kurzy tohoto zaměření dělat v prostoru, který je určen k osobnímu rozvoji, nežli na základní škole, kde přeci to prostředí je trošičku poznamenané tím, co se tam děje.

A to jste se rozhodl změnit, předpokládám?

Ne, vůbec ne. Tuhle ambici jsem už opustil. I když je pravda, že když jsem před dvaceti lety zakládal Tvořivou školu, ta ambice tam byla, že změníme systém, změníme způsob vzdělávání, aby vyrůstali svobodné lidské bytosti, které se nenechají manipulovat. Ale jak jsem se dostal ke konstelacím, tak jsem velice rychle pochopil, že tuhle osobní ambici musím opustit. Ta moje potřeba zachraňovat systém a lidi v něm byla totiž mojí potřebou a potom se snadno stane, že člověk, který chce takhle zachraňovat, zneužívá problémy druhých lidí pro tuhle svoji potřebu. No a konstelace jsou mimo jiné o tom, aby nikdo nikoho nezneužíval pro nějaké své osobní nenaplněné potřeby. Takže se to musí vyčistit, když chcete dělat lektora, který si nebere, ale dává. Dnes už pouze nabízím zkušenosti.

A jak dlouho vám trvala cesta k tomu si to uvědomit? Uvědomit si tu hranici „to je moje, to tam už nepatří“?

Na to byl úžasný učitel Igor Pavelčák, který rozpracoval školní konstelace. Má vynikající čich na zneužívání a ten mi hodně ukázal, kdy učitel zneužívá žáky pro svou potřebu „Aby mě děti měly rády; aby se mnou byly kamarádi“; kdy rodič zneužívá své dítě tím, že si z něj udělá partnera, místo toho, aby se tam postavil do pozice toho, kdo je velký, kdo má odpovědnost, kdo nastavuje bezpečné hranice, ve kterých dítě může být dítětem. Protože základní potřebou dítěte je možnost být dítětem. Dítě není žádný kamarád tatínka, ani kamarádka maminky. Dítě je dítětem svých rodičů. Tam není partnerská úroveň. Partnerství je o rovnováze dávání a braní. Ale dítě není partnerem rodiče. Rodič dává dítěti život, a to mu dítě nikdy nemůže vrátit. A stejně tak žák není partnerem učitele. Učitel dává, vede a žák přijímá. A až vyroste, bude zase dávat on. Tak je zachován proud života kupředu.

Dítě není žádný kamarád tatínka, ani kamarádka maminky.

Takže si myslíte, že není dobře, když mají rodiče kamarádský vztah k dítěti? Co je dobře a co ne?

Já bych nehodnotil, co je dobře a co špatně, ale všechno, co děláme, má nějakou příčinu a všechno má nějaký následek. Pokud si rodič postaví dítě vedle sebe jako svého partnera, tak ho zneužívá pro nějakou svou potřebu. Většinou nevědomou. No a dítě mu vyhoví, protože všechny děti své rodiče milují. Nemohou jinak. I ty, které říkají, že tomu tak není. Z lásky jsou pro ně ochotné udělat velice mnoho. A navíc tím získávají moc. A ta dětem chutná. Takže ony to rádi udělají a stoupnou si do té partnerské pozice. Všechno vypadá v pořádku, děti můžou být vzorné, můžou mít úspěchy ve škole. A to, že tam je nerovnováha, že se tím dítě zapletlo do té své původní rodiny, se ukáže až později, když se to dítě má stát partnerem. Ale toho najednou není schopno. Protože zůstalo zapletené v partnerské pozici se svým rodičem. A tak pro partnera nebude emočně přítomné. A přitom bude očekávat, že mu partner bude dělat maminku – ideální maminku, která mu dá to, co mu ta jeho skutečná nedala. To ale není v možnostech žádného partnera, protože partner prostě není maminka.

Takže tam je důležité zapojit odpoutání.

Ano, nezůstat zapletení ve své původní rodině v nějakých vazbách, v nějakých očekáváních, ale zaujmout své skutečné místo, zůstat stát na značce dítěte a rodičům dát vděčnost a úctu. A to je ideální výchozí pozice pro to, abych se mohl později stát partnerem, manželem, rodičem, který je tam srdcem.

A jak to mohou lidi dokázat, když neví. Spousta lidí si to možná ani neuvědomí, že stojí na jiné pozici než by měli být.

Pokud se tomu nezačnete věnovat, tak jedete v zaběhlých konceptech, tak jak jste zvyklí jednat a činit. Dneska hodně rodičů hledá způsob, jak být dobrým rodičem. Ale všimněte si toho, že to je veliké zaměření na sebe. Ten rodič vlastně nevidí potřeby dítěte. Místo, aby se díval na to, co je důležité pro dítě, tak se dívá na to, jak být dobrým rodičem. Je to zaměření pozornosti špatným směrem. Protože když se na to podívám, co je opravdu potřebou dítěte a začnu to pozorně zkoumat, tak zjistím, že potřebou dítěte je bezpečí pevných hranic, možnost být dítětem, možnost tyhle hranice bezpečně testovat, a tím se učit řádu života. Že velikou potřebou dítěte je, aby se jeho tatínek s maminkou vzájemně akceptovali, respektovali a brali se jako partneři, protože pak mám možnost zůstat dítětem a nemusím se tlačit nahoru do pozice jejich partnerů, nebo dokonce ještě výš, do pozice jejich zachránců nebo kritiků. Pokud to člověk nevidí, tak není emočně přítomný ve své nové rodině.

Přijde mi, že u nás je vazba mezi dětmi a rodiči hodně úzká. A někdy to může být až disfukční pro to, aby se dítě rozvinulo ve své nové rodině. Je to jen můj dojem?

Ne. To tak skutečně je. Neznám žádné šťastné dítě nešťastných rodičů. A my jako děti máme velikou potřebu mít právo na příslušnost ke své rodině, a také aby se naši rodiče milovali, aby byli spokojení. A myslíme si, že až je učiníme šťastnými, tak potom se budeme cítit šťastnými i my. Což je marnost. Žádné dítě nemá tu moc učinit své rodiče existenčně šťastnými lidmi. Může je zajistit ve stáří, v nemoci, materiálně, ale nemá tu moc dát jim emoční naplnění, které se jim nedostalo zase od jejich rodičů. Protože dítě prostě není maminka. Dítě vám nemůže dát to, co vám nedala maminka. I když se o to bude snažit. A pokud my mu to umožníme a budeme si to chtít od něj brát, tak ho zatížíme! A dítě se o to bude snažit do smrti. A odskáče to ono samo a také jeho nová rodina, pokud si ji založí.

Jenže dítě není partner, já bych ho měl respektovat v první řadě jako své dítě a pak až jako lidskou bytost, která patří vesmíru.

A proč se to tedy děje, že má někdo potřebu vytahovat dítě do jiné role, třeba do role partnera? Tím, že je nejblíž?

Těch příčin je víc.  Třeba proto, že moje maminka to pro svoji maminku taky udělala. Já to udělala pro tu svoji. A ty dcerko, to zase uděláš pro mě. Anebo naopak pro to, že mám pocit, že právě tohle mi chybělo. Ta vědomá láska. A myslím si, že když si stoupnu vedle dítěte jako partner, tak ho respektuji a dávám mu to. Jenže dítě není partner, já bych ho měl respektovat v první řadě jako své dítě a pak až jako lidskou bytost, která patří vesmíru. Pokud někdo dítě staví, do pozice svého partnera nebo kamaráda, tak vlastně říká: „Ty se budeš starat o to, abych se cítil spokojený a naplněný.“ To jsou pak ty tatínkovy princezny a maminčini hošánci. Není to respektování potřeb dítěte. I když to může vypadat jako hezký vztah. Je to nevědomé zneužití dítěte rodičem pro jeho potřeby. Konstelace to ukazují jednoznačně. Další příčina může být, že můj partner není pro mne v partnerství přítomen emočně. Pokud například moje partnerka zůstane zapletená se svojí matkou, že je její kamarádka, nebo ji odmítá, či zachraňuje, a tím se staví nad ní, tak tam potom není pro mě. A moje dcera, pokud já to budu prožívat emočně těžce, si stoupne na místo mé partnerky. Udělá to z lásky. „Tak já budu tvoje partnerka tatínku, aby ses necítil sám. A tobě tím, maminko, pomůžu taky. Tím, že tě nahradím.“ Takže dítě tím zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Pomáhá mamince a zároveň činí tatínka šťastným. Silný rodič to odmítne. Oslabený využije. A vůbec nevidí, komplikace a bolest, kterou si tím způsobí v budoucnu, v okamžiku, kdy se bude chtít stát samo naplněnou ženou v partnerství.
Paradoxně se to opravdu všechno děje z lásky, a proto nelze říci, že je to špatné. Je to ale láska dětská. A životu skutečně slouží. Ale po svém. Hellinger říká této lásce „láska nad propastí“. (Bert Hellinger je tvůrcem rodinných a systemických konstelací – pozn.red.)

Jak to tedy napravit?

Narovnat si to musí každý sám v sobě. Uvidět, kde je jeho místo a přijmout odpovědnost za to své. V mé původní rodině jsem dítě. V mé nové rodině jsem na prvním místě partner a potom rodič. V mé práci jsem zaměstnanec. Ve státě jsem občan. Na planetě jsem člověk. Ve vesmíru jsem lidská bytost. Jsou různé úrovně. Podle toho, na jakém jsme místě, tak se v té úrovni pohybuji. Takže ano, my jsme si všichni rovni jako lidské bytosti. Na úrovni vesmíru jsme si všichni rovni. Ale na úrovni škola partneři nejsme. Tam už je ředitel – učitel – žák. Je tam hierarchie. Stejně tak v rodině: je prarodič – rodič – dítě. Pokud to zamícháte dohromady, tak máte z řádu ne-řád. Smícháte hrušky s jablky. A to je to, co si tady lidi neuvědomují. Že jsou různé úrovně. A mají tendenci říkat: „Ale my jsme partneři. My se tak respektujeme.“ A to je právě nepochopení toho, že jsme právě teď v jiném systému, než systém vesmír. Jsme v systému škola. Tady jsem já „ten velký“ – učitel a ty jsi žák. A tak prosím respektuj pravidla, která zde platí.

Napadá mě, že jak jsme provázaní v tolika rolích, pokud z jednoho místa vybočím, tak se mi to celé nachýlí. Je to jak propojená pavoučí síť.

Ano. Anebo když si přetáhnu nějakou jinou roli do místa, kde jsem. Proto se říká, že učitel má zůstat stát na značce učitel. Tj. nejsem zachránce, nejsem sociální pracovník, nejsem kritik. Mojí základní povinností je zajistit, aby se ve třídě učilo. A toho dosáhnu nejlépe tak, že dám úctu žákům a jejich rodinám, budu ctít pravidla a nebudu do toho míchat něco svého, své ambice a nenaplněné potřeby. A když pak přijdu domů, jsem partnerkou a matkou. A ve své duši jsem bohyně.

A někdy mi přijde – speciálně u žen – že se vidí hlavně v těch rolích, ale zapomínají na to, kdo jsou. Řeší, že se musí starat o dítě, o nemocnou matku, práce, domácnost… a zapomenou myslet na sebe; že jsou tam taky pro sebe a za sebe.

To je problém nízké sebeúcty.

A sebelásky.

Klíčové je přestat si stěžovat. Protože úplně v té nejhlubší podstatě jsem lidská bytost, jedinečná, neopakovatelná a odpovědná za vše, co se mi děje.

Ano. Potom se vlastně nevidím jako ten, kdo skutečně jsem, ale jako oběť. A když se mi to nelíbí, začnu se zlobit a stěžovat si. To ale nic nevyřeší. Další způsob je začít si dokazovat, že jsem něco víc. To potom kritizuji a soudím okolí. Řešením je přijmout život takový, jaký je. Někdy je to fakt těžký. Já vím. Ale klíčové je přestat si stěžovat. Protože úplně v té nejhlubší podstatě jsem lidská bytost, jedinečná, neopakovatelná a odpovědná za vše, co se mi děje. Teď, tady na Zemi jsem primárně žena. A tady v rodině jsem manželka a matka. Z toho mohu čerpat velmi mnoho, pokud v tom vidím hodnotu, jakou to skutečně má. Přijdu sice o pocit falešné výjimečnosti a stanu se „obyčejnou“ ženou. Obyčejnou, ale spokojenou. A pak se mohu seberealizovat, pokud chci, ale moje motivace se změní. Už tím sobě ani nikomu jinému nic nedokazuji a hlavně s ničím ani s nikým nebojuji. Vyjádřím své potřeby. Laskavě. A pokud mě partner opakovaně neslyší, mohu odejít.

Takže role v tomto případě převažují. To musí toho člověka převálcovat a vyšťavit.

Pokud s tím bojuje, tak ano. Osobnost převálcuje osobu. Ta uměle vytvořená osobnost převálcuje to jádro, to vědomí toho, kdo skutečně jsem. A kdo si neváží sebe, nemůže si vážit ani druhých. Rozpoutá se válka plná křivd a výčitek. A kde je válka, tam teče krev.

Navíc v těch rolích mají tendenci být lidi dobří, ne-li nejlepší. Naskočí tam ego.

To perfekcionistické ego je potřeba rozpustit. Vy jste hodní, nemusíte to nikomu dokazovat. Ale začít se musí u kořenů. Jsme z mámy a táty. Ty je potřeba přijmout a to se vším, co k nim patří. Tím přijímám sebe. A to je, jak se ukazuje, práce na řadu let.

Možná si stačí uvědomit, že to není role, kde mám vyhrát první cenu, ale že to je něco přirozeného, kam patřím.

Ano, přesně tak. Podle mě je přirozené, když se žena stará o své děti a taky o muže. A muž zase o ženu. Dnes ale některé „emancipované“ ženy mají tendenci označovat takové ženy, které se starají o děti, domácnost (doma – ctnost) a taky o muže, za slepice. To má kořeny v tisíci letech ponižování žen ze strany mužů.
A přitom je to přirozenost a právě v téhle roli se může cítit žena skutečně naplněná. Jenže tady po tisících letech vlády mužů je zase celkem normální reakce, že ženy se snaží z poníženého postavení vysvobodit. A tak se nám ta houpačka zhoupla na druhou stranu. Patriarchát se hroutí a ženy začaly mít na muže mnohdy nepřiměřené požadavky. „Buď silný, chraň mě, starej se o mě, vydělávej a k tomu mě chápej, buď ke mně něžný a koukej se starat o děti. A koukej mne nechat dělat svoji kariéru, protože já tě vlastně nepotřebuju.“ Ženy nemají úctu k mužům a muži se bojí žen, což je také forma neúcty. Bojí se emoční bolesti, kterou jim působí psychické zbraně žen. Tou nejsilnější je právě pohrdání. Takový muž se cítí bezmocný a začne se zlobit. A agrese je přijatelnější pocit než bolest a bezmoc.

Ale co je skutečným naplněním pro ženu? Podle konstelací přivést na svět dítě. To je jejím hlavním úkolem a posláním. A k tomu potřebuje muže. To se mi na konstelacích líbí, že umí osekat tu složitou věc na kost. Například pro muže „přijetí tatínka“ jako otce a muže. Má penis? Má. Tak je to muž. Jsem z jeho spermie? Jsem. Tak je to můj otec. Tečka. A co je jeho odpovědnost, to mu ponechávám. Jak k tomu začnu přidávat něco víc, nějaká „ale“ a „kdyby“, tak se v tom ztratím.

Přijde mi, že uvědomění svých rolí by lidi hezky uzemnilo. Že by to bylo přijetí místa, kam patřím.

Vědomé přijetí toho místa. Přijetí nejen myslí, ale také srdcem. A také uvědomění, že bez žen ani mužů by to nešlo. A z toho plynoucí vzájemná úcta.

… i když to místo neoznačím křížkem na zemi, tak přesto to hodně lidí zklidní.

Ano, je to velice osvobozující. Jsem žena a rodím děti. Jsem muž a jde mi „jen o to jedno“. Tak to na základní biologické úrovni skutečně je. Odmítat to způsobuje mnohem větší potíže, než si většina lidí dokáže představit. Jsem učitel, a tak učím. Nepřísluší mi hodnotit rodiče, zachraňovat děti ani kritizovat ředitele. Mojí povinností je zajistit, aby se ve třídě učilo. Jsem dítě, mojí povinností není kritizovat rodiče ani je litovat, to obojí je nepokora. Když zaujmu čistý postoj a přidám dobrou, nenásilnou komunikaci, která bude prostá hodnocení, kritizování, souzení, srovnávání, tak to celé může začít fungovat. A není to zas až tak složité! Ale pro nás je to těžké, protože se to tady zatím ve většině rodin nepředává a ve škole neučí. A tak to musí objevovat každý sám.

Když si stoupne na svou značku, a odevzdá, co není jeho, získá sílu a nadhled.

To můžu potvrdit. Když znám své místo v rámci hierarchie, nejsem tolik unavená.

Ano, člověk si ušetří spoustu sil, protože přestane bojovat a přijme to. Když si stoupne na svou značku, a odevzdá, co není jeho, získá sílu a nadhled. Pokud se vzdá se ambic a očekávání, např. že tam ty děti zachrání nebo dokonce celou společnost. Tak mu zbude mnohem víc síly na sebe a na svoji rodinu. Pak může zachránit sebe. Což je vlastně jediný člověk, kterého má on tu moc zachránit. A tím může z půlky zachránit své děti. Otevře se pro partnera, může začít proudit partnerství. A děti se o to pak nemusejí starat. Mohou zůstat ve svém dětském světě.

Pak může zachránit sebe. Což je vlastně jediný člověk, kterého má on tu moc zachránit.

Co lidem nejvíc dalo, když šli k vám na seminář?

Lidé si to chválí. Říkají, že uviděli, síly a zákonitosti, které na ně působí, a to je pro ně uvolňující. A také, že se jim to líbí a dává jim to smysl. Člověk pochopí, proč se mu všechny ty věci dějí. A tak získá nadhled a také možnost s tím něco udělat. To je nadějné. Často říkají, že jim kolegové a partneři začali říkat: „Co je s tebou? Ty jsi najednou nějak v pohodě?“ Je to tím, že si přestali brát věci osobně, pochopili, proč se dějí a poznali, co změnit mohou, a co je naopak potřeba přijmout. Konstelace jsou úžasným nástrojem, ale nejsou pro každého. Všechno má svůj čas a každý jde svou cestou. To je potřeba respektovat.

Je velké, když člověk uvidí, že důstojnost nebere pouze to, když někoho hodnotíme nebo kritizujeme, ale také to, když zachraňujeme někoho, kdo o to nestojí, kdo má sílu a moc zvládnou svoji situaci sám. Protože tím se také povyšujeme. A toho druhého jen utvrzujeme v jeho pozici oběti. Takové zachraňování je zdrojem mnoha konfliktů. Konfliktů z povyšování. Je velký rozdíl mezi tím „nechat někoho napospas“ a „dát úctu jeho cestě“. I když se to může ve fyzickém světe projevit jako velmi podobné jednání. To první je ale plné bolesti a odmítání a to druhé soucitu, lásky a také moudrosti. Je to veliké a my do toho teprve dorůstáme. „Moudrost je poznání řádu, a pokora jeho přijetí“, říka Hellinger.

Konání dobra

Pokud je „konání dobra“ spojeno s jakoukoli myšlenkou a motivem, pak se o vyšší dobro nejedná. Laskavost se totiž jednoduše děje. Je to přirozený projev toho, co vychází ze srdce. Až budete opět zasahovat do přirozeného proudu života, jako záchranáři svých nejbližších, ale i světa, uvědomte si své myšlenky. Konáte tak na základě posuzování toho, že Vám nějaké chování připadá špatné, agresivní, zlé…. a chcete pomoci někomu, kdo je dle vašeho soudu slabší, nebo vykazuje chování, které vám vadí … ?Poté se zkuste na chvíli zastavit a namísto DOBRA a POMOCI dejte lidem, situacím, i vztahům mezi lidmi kolem sebe, volný průběh. Nechte je prožít si vlastní lekce. Neubírejte jim jejich zodpovědnost a jejich sílu jen proto, že soudíte ze svého úhlu pohledu situaci, která se jim děje. Namísto toho se zaměřte na sebe, děje se to totiž jen vám. Vašim pocitům, které rozlišují, co je dobré a zlé, a které na základě nějaké své minulé zkušenosti a motivu, nedovolí padnout lidem kolem sebe na dno. Ve skutečnosti je tím dnem Váš pocit, že jste ještě neudělali všechno, že jste nezasáhli do všeho, co jste chtěli mít pod kontrolou a že sami dopadnete na dno, kde Vám budou chybět lidé, které teď chcete chránit před vším, co jim patří.

Chránit je však chcete PRO SEBE. Pro své motivy a své potřeby.

Bez motivu totiž vidíme svět z širší perspektivy, která vnímá, že je všechno jedním. Že lekce, která nás nechává dopadnout až na dno, zůstat v nule, překonávat bouři, není dobrá, špatná, ani zlá. Že není žádoucí postavit se proti lekci a vzít na sebe zodpovědnost za druhého, jen aby si touto lekcí nemusel projít. Jednou přijde den, kdy si každý bude muset prožít to své, ať se brání, jak chce. Nemusíte kvůli tomu nastavovat vlastní energii – zdraví a sílu, která neustále pomocí druhým vydává, namísto, aby uměla přijímat jakoukoli energii. Nemusíte se obětovat pro partnera, který díky Vaší pomoci a dobru zůstává v pozici malého nezodpovědného dítěte. Nemusíte se obětovat dětem, které tak nemají šanci poznávat svět i z druhé strany. Nemusíte se obětovat ani pro vyšší zájmy, které chtějí chránit půlku světadílu, zatímco neumí ochránit sebe sama, před únavou a neúměrnému dávání energie. Stačí jen přestat s kontrolou a nechat to jít. Přestat jít proti sobě a uvolnit se tomu, co přichází.

Nechte každému, co je jeho a vezměte si zpět jen to, co je vaše.
To je celistvost i rovnováha.

Shumavan

 

O důvěře a skleničce: Proč tolik nezáleží na pravdě a nevěřit znamená odepsat

Místo předmluvy: Vezmi skleničku a prašť s ní o zem. Rozbije se na střepy. A teď se jí omluv. Už je sklenička zase v pořádku?

Je to už dávno, ale nikdy na ten den nezapomenu:

„Podvedl jsi mě,“ řekla. Vyrazilo mi to dech. Co říkala, nebyla pravda. Ale na tom ve vztahu nezáleží. Podstatné bylo, že PRO NI to byla pravda.

Na konci její věty nebyl otazník, ale tečka. Věděl jsem, že je to tečka i za vztahem. A že od té chvíle vůbec nezáleží na tom, co řeknu…

Když jsem dopsal knihu 250 zákonů lásky, lidé se mi posmívali, k čemu jsou pravidla. Přece dva, kteří se milují, se vždycky v problémech domluví. Jenže:

Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit.

Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat.

A aby byli ochotni spolu komunikovat, musejí se respektovat.

Podstatou respektu je určitá důvěra v druhého.

Použil jsem slovo, o kterém je tento článek. Důvěra je absolutním základem vzniku i pokračování jakéhokoli vztahu, obchodní nevyjímaje. Přitom o důvěru můžeme přijít lusknutím prstu. Dokonce bez vlastní viny. Nevěříte?

1. problém: Pravda s nedůvěrou nevyhrává ani prohrává, protože zápas se vůbec nekoná

Mnoho lidí se domnívá, že budou-li upřímní, otevření a pravdiví, nehrozí jim, že by ze vztahu vyšli jako špatní či opuštění. To je bohužel hluboký omyl. (Ostatně za pár dní si připomeneme 600 let od upálení muže, který byl také upřímný, otevřený a mluvil pravdu.) Na naší pravdě totiž záleží mnohem méně, než si myslíme. Jsou okamžiky, kdy naše pravda nemá žádnou hodnotu, protože žádnou hodnotu pro partnera nemáme MY sami. Na čem ve vztahu tedy záleží mnohem více?

Pár není parlament. V páru se nehlasuje. I bez hlasování je totiž na první pohled nebo poslech evidentní, že panuje buď stoprocentní shoda, nebo stoprocentní neshoda. Nic mezi tím neexistuje. Když ztratíme důvěru partnera (a v příštích řádcích si povíme, jak jednoduché to je), pak ztratíme všechno, celý vztah. Ani sebepřesvědčivější pravda a sebejasnější důkazy, které mají vyvrátit nedůvěru, jsou nám k ničemu, protože ten druhý nám prostě – NEVĚŘÍ!

Nedůvěra, jak naznačuje předpona NE, je negativum. Znamená to záporný přístup. Myšlení naklopené destruktivně. Metodiku, která jakoukoli reakci vnímá negativně.

Jste-li vůči druhému nedůvěřiví, je jedno, jestli Vám partner nosí, či nenosí dárky. Obojí Vám bude připadat podezřelé. Ať mu doma cinkají, či necinkají cizí esemesky, ať v jeho telefonu najdete přijatá volání na ženská, či mužská jména, pokaždé to může být podezřelé. „Ten je ale rafinovaný, že milenkám dává přezdívky podle jmen svých kolegů. A podívejme se, ony ty milenky volají dokonce z jejich čísel. A když jim zavolám, oni to zvednou ti kolegové a dělají, že o ničem nic nevědí. To je ale nevěrný lišák…“

V modelovém příkladu Podvedl jsi mě vůbec nezáleží na odpovědi. Na Ano, podvedl jsem Tě nedůvěřivý partner zajásá (Hurá, měl jsem pravdu, jsi špatný člověk, protože podvádíš) naprosto stejně jako na Ne, nepodvedl jsem Tě (Hurá, měl jsem pravdu, jsi špatný člověk, protože lžeš).

S člověkem, který Vám přestane důvěřovat, nelze vyhrát. Protože on Vás vůbec nepřijme do hry. Je to jako pinkponk, při kterém na druhé straně stolu není nikdo, kdo by Vám vrátil míček. Podáváte, a míčky mizí v nenávratnu. Taková bezmoc to je. Nemáte žádnou zpětnou vazbu, na které by se dalo stavět, jen negativní – a na té se nic pozitivního stavět nedá. To všechno se děje proto, že s nedůvěrou ve Vás zmizela důvěra ve Vaše slova. Ať máte pravdu, čisté svědomí, důkazy, ponižujete se přísahami, tedy druhý Vám to nevěří, nemá to pro něj hodnotu. A nejhorší na tom je, že ten druhý má také pravdu. Ano, tohle umí nedůvěra. Jak je to možné?

2. problém: Nedůvěra nemá důvod se měnit v důvěru

Nejprve, abychom byli schopni porozumět nedůvěře, musíme si objasnit, co to vlastně nedůvěra je.

Jako každé negativum si nedůvěru můžeme představit jako černou punčochu, kterou si zavážeme oči. Přes punčochu pak ani sebejasnější světlo nepřipadá dost světlé. Toto, prosím, fixujte. Přes punčochu nikdy nevidíme skutečnost. Vidíme pouze to, co za skutečnost považujeme. Skutečnost bychom viděli v případě, že bychom si punčochu sundali. Jenže v tom je zásadní rozpor. NEMÁME, PROČ si punčochu sundat. Vysvětleme si to:

Každé negativum má jednu zásadní moc. Všechno negativní je svým způsobem jednodušší. Negativa boří, nestaví. Bořit je snadné, stavět je namáhavé. Když člověku dáte na výběr, jestli chce raději bořit, nebo stavět, více poznáte jako myšlení. Negativně uvažující člověk, a to NEdůvěřivec vždycky je, nemá přístup, který by vedl k pozitivnímu rozhodnutí. Negativní myšlenky prostě nemohou vést k pozitivním činům. A sundat si punčochu z očí by byl proaktivní, pozitivní krok. Proto lidé tak rádi tonou ve svých vlastních domněnkách a boří svou budoucnost. Je to pohodlnější než čelit skutečné realitě, aktivně s ní pracovat a stavět svou budoucnost.

Připadá Vám nerozumné bořit svou budoucnost? V tom případě si nyní povíme něco naprosto klíčového.

Co to tedy vlastně ta nedůvěra je, jak vzniká a jak ji přemoci?

3. problém: Nedůvěra může vzniknout kdykoli a z čehokoli

Vzpomínáte, co jste měli fixovat? Osvěžím Vám to: Že pohled přes punčochu nemá nic společného se skutečností. S pravdou. Tudíž ani s rozumem. Nedůvěra/punčocha totiž silně zkresluje.

Rozumný člověk by si pochopitelně punčochu sundal, aby mohl zřetelněji posoudit skutečnost. Nedůvěra je ovšem emotivního původu.

Ano, je to – POCIT. (Tím můžeme pochopit, proč se proti pocitu nedá dobře bojovat logickými argumenty. Pocit nejde rozumem přesvědčit. A NEGATIVNÍ pocit nemůžeme otočit do pozitivna. Negativního pocitu se musí leda člověk sám vzdát, zbavit, zřeknout. Ale o tom za chvíli.)

Na pocitu je jedno nejstrašnější: Neexistuje nic proměnlivějšího než pocit.

Myslím, že všichni ze své vlastní zkušenosti víme, jak jedno špatné slovo, špatný čin, špatná myšlenka stačí k tomu, aby se z dobrého dne ihned stal špatný. Teď nám někdo řekne něco zlého, a máme po náladě. Stejně překotně se z dobrého člověka v našich očích může stát špatný. Z toho, komu jsme ještě včera slibovali věrnost do konce života, ten, komu dnes přísaháme nenávist do nejdelší smrti. Tak vrtkavé jsou pocity. Bez ohledu na fakta, na rozum.

Pocity jsou nejpodceňovanější a nejnebezpečnější silou v životě. Pocity ovládají absolutně celého člověka. Z pocitů vyvěrají jeho myšlenky. Z myšlenek vycházejí jeho činy. A z činů vyplývají výsledky. Máme-li negativní pocit, vidíme černě všechno – sebe i okolí. „Jsi tak ŠPATNÁ. Jak jsem mohl být tak HLOUPÝ, že jsem to NEVIDĚL? A ještě mi LŽEŠ, že to tak není.“ Spočítali jste všechna negativa? A stačí jeden jiný pocit…

Zdá se Vám možná jako špatný vtip, že byste mohli být vystaveni nedůvěře, která je z Vašeho pohledu neoprávněná a z pohledu Vašeho partnera oprávněná. Ale taková umí být nedůvěra. Oba máte pravdu. Zdůvodním, jak je to možné:

Stačí maličkost, která dokáže zabít vztah. Maličkost, které my nepřikládáme význam a připadá nám nevinná. Ale pro druhého může být nepřekonatelný problém. Jak se to stane?

Na světě neexistují dva úplně shodní lidé. Kromě unikátní DNA máme všichni odlišné geny, výchovu, životní cestu i nabyté zkušenosti. To všechno vytváří, mimo jiné, odlišný práh bolesti. Čemu se my smějeme, to druhého může zdrtit. Co my bagatelizujeme, pro druhého může být konec světa. Kdo z nás má pravdu? Pochopitelně oba.

Všichni lidé na světě mají kromě všeho, co jsem v předchozím odstavci uvedl, ještě něco. Všichni máme – MINULOST. Je uzavřena v jakési Pandořině skříňce. Můžeme od ní zahodit klíč, ale ona se otevře sama. Kdy?

Někdy stačí malý žert, flirt, esemeska. A v partnerovi – cvak – otevře se Pandora. Její obsah nemusí mít vůbec žádnou souvislost s námi, pouze s naším (z našeho pohledu normálním) chováním. Z té skříňky jako by vypadl list a na něm to, co špatného se našemu partnerovi v minulosti stalo. Co mu hodně ublížilo. Možná to i způsobilo rozchod. Jako by se otevřela stará rána. Aniž jsme to chtěli. Aniž jsme o tom věděli. A aniž by si to přál i náš partner.

Starý skutek cizí osoby a náš čerstvý skutek se sloučí. A v hlavě partnera se objeví pravdivá myšlenka: Kdo jde ve stejných stopách, musí dojít do stejného cíle. Zní to logicky. Ano, pocit mívá nejméně jeden logický atom. To nejhorší ale teprve přijde:

Jestliže jsme se i neúmyslně dopustili jednání, které v předchozím vztahu partnera vedlo k nějakému průšvihu, jsme nejen podezřelí, ale rovnou i odsouzení, protože existuje proti nám nezpochybnitelný důkaz: minulost našeho partnera. On to zkrátka už ZAŽIL. Včetně následku. Má tedy pravdu, když nás považuje za potenciální riziko. A oprávněně nám přestává věřit. Ačkoli máme čisté svědomí a nemysleli jsme to zle.

To jsou paradoxy, co?

Divíte se, že partner nevěří našim přísahám, že my jsme jiní než předchozí partner? Veškerá další slova nám vezme jediná odpověď: Jak bys mohl být jiný, když se chováš stejně?

Nuže, jak takový vztah zachránit, když pravdu mají vlastně oba, a přitom naprosto protichůdnou?

4. problém: Za války se pravidla války těžko vytvářejí

Když jsem psal 250 zákonů lásky, přátelé se mi smáli: „Až přijde krize, nějak se s tím druhým vždycky domluvíme.“ Ne, když přijde krize, bývá na domluvy už zoufale pozdě. Za války se pravidla války nestanovují.

Nedůvěra tedy může vzniknout absolutně kdykoli a čímkoli. Těžko se léčí. Protože se nedá léčit zvenku, ale jedině zevnitř. Je samozřejmě důležité předem dostatečně komunikovat o tom, co partnerovi v minulosti na kom vadilo, co způsobilo předchozí rozvraty a jeho podezírání. Ale nikdy nebudeme znát všechno. Pandořina skříňka se dokořán otevírá – a v tom je její zákeřnost – až s problémem. Až když je pozdě.

Jak se tedy nedůvěře ubránit? Jak jí předejít? Jak ji přežít? Jediným způsobem. Musíme se starat o pocity. Nejen o ty své, ale hlavně o partnerovy. Musíme se zajímat o to, jak se druhý cítí. Komunikovat s ním, ne až když je pozdě. Stejně pozorně musíme usilovat o to, aby byl po našem boku v pohodě. Aby měl pozitivní pocity. I když do něj pumpují negace jeho zaměstnavatel, kamarádi, rodiče, my musíme pozitivy pečovat přinejmenším o vyvážení. V jeho zájmu. I ve svém zájmu. V tom je krása fungujícího partnerství.

Posaď se. Svěř se. Vypovídej se. Zvu Tě na večeři. Pojď se proběhnout. Odpočiň si. Chceš-li být sám, buď. Já tu vždycky počkám na Tebe.

Důvěru budují, stejně jako zabíjejí, maličkosti. Skleničkou nemusíme házet o zem. Může prasknout sama – i přímo v naší dlani, když ji myjeme. Důvěra je úplně stejně křehká jako důležitá. A stejně jako sklenička, která se jednou naruší, už není stoprocentně obnovitelná. I když důvěru nějak slepíme, vždycky nějaké prasklinky budou cítit.

Můj soused dnes ráno čistil okno jiného auta než svého. „To je manželky,“ usmál se, když viděl můj tázavý pohled. “Chci, aby dobře viděla na cestu.“ Jak symbolické – vidět nezastřeně, ne jako přes punčochu.

Jeho žena pak vyšla z domu, políbila ho a poděkovala. Z jeho i její strany to byla maličkost. Ale na maličkostech stojí a padá vztah. Protože stojí a padá s pocity. A ty jsou tak nepatrné, že je ani pod mikroskopem nevidíme. Nedají se rozumem pochopit. Ale nikdy nepochybujme o tom, že jsou silnější. Protože rozum ovládají.

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/o-duvere-a-sklenicce-proc-tolik-nezalezi-na-pravde-a-neverit-znamena-odepsat/3/#sthash.6BZRdPvI.dpuf

Říjen 2015
Po Út St Čt So Ne
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  
Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat