Partnerský vztah většinou chápeme jako určitý druh kontraktu. Snažíme se jistě plnit povinnosti, které nám z toho smluvního vztahu vyplývají, ale jsme lidé znavení bojem v životě; většinou se proto mnohem více než na vlastní povinnosti soustředíme na naše práva, na „příjímací“ stranu každého vztahu. To znamená: Na to, co očekáváme, že pro nás udělá ten druhý. Počítáme mu, na kolik plní on dle našeho názoru své povinnosti. A pokud usoudíme, že je neplní dostatečně, následuje roztrpčení nebo hádka.
Ale někteří lidé zjistili, že lze žít i jiným způsobem. Přesvědčili sami sebe, že bude lepší soustředit se hlavně na vlastní povinnosti, tedy na to, jak učinit toho druhého šťastného, a namáhají se nikoliv toužením po naplnění vlastních potřeb respektive vypočítáváním chyb partnera, ale snahou co nejlépe vystihnout situaci, aby co nejlépe naplnili potřeby toho druhého, v přítomném okamžiku.
Tito lidé vypozorovali, že tím uvolní energii partnera, aby pomocí této energie mohl vyřešit vlastní životní konflikty… získat více svobody… a tím i možnost vzpomenout si na nás, když se naskytne příležitost udělat radost nám.
A my, zaměstnáni na plný úvazek touhou učinit partnera šťastného, budeme vnímat každou příjemnou věc, které se od něj dočkáme, jako něco neočekávaného, jako krásné překvapení. A jak příjemné je dočkat se takového překvapení? O kolik je to milejší než jenom zaúčtovat splnění povinnosti jako na nějakém tržisti?
To jedno je ekonomika, to druhé magie.
Napsat komentář